Vedoucí dopravní výchovy

Jak dlouho u nás pracujete a jak jste se k dopravnímu podniku dostal?
Ve 21 letech jsem začal při vysoké škole brigádně jezdit napřed na tramvajích a pak na autobusech. Potřeboval jsem ke studiu přivýdělek, abych zajistil rodinu, už jsem měl tehdy syna. Po škole jsem k dopravnímu podniku nastoupil na plný úvazek s tím, že tam založím autoškolu. Baví mě to už 36 let :).

Přiblížíte nám svůj běžný den?
Do práce přijíždím většinou ráno po čtvrté hodině, vydesinfikujeme učebny a připravím se na denní program. Střídám se s lektory ve školení řidičů nebo instruuji na jízdách, v mezičase řeším papíry a jezdím po firmách. Neškolíme totiž jen zaměstnance PMDP, ale máme i kurzy pro veřejnost.

Co Vás na práci baví?
Hlavně ta různorodost, nesedím osm hodin v kanceláři. Za život jsem měl spoustu jiných pracovních nabídek, jak v rámci dopravního podniku, tak i ze soukromého sektoru, ale nikdy jsem měnit nechtěl.

Co je na Vaší práci nejnáročnější?
Práce s lidmi. Za celých 30 let co v autoškole učím, mi od zkoušek nikoho nevyhodili. Na kurzisty jsme já i kolegové přísní. Naším cílem není, aby jen prošli závěrečnou zkouškou, ale aby byli za volantem skutečně dobří a jezdili stoprocentně bezpečně.
Jednou se mi třeba stalo, že jsme měli v kurzu na Béčko mladého klučinu, kterého po několika hodinách matka z kurzů odhlásila, že jsme na něj prý moc nároční. Takového rodiče doopravdy nepochopím. 18 let dítě vypiplává a pak ho radši pustí do provozu nepřipraveného, než aby se chudák něco učil.

Jak dlouho trvá, než si člověk udělá řidičák na autobus či trolejbus?
Pod 6 měsíců se to nyní zvládnout nedá, kromě samotného kurzu je třeba počítat i s čekacími dobami na zkoušky, na vydání řidičáku a jeho nadstavby profesního průkazu. Během této doby jsou už ale kurzisté u nás zaměstnaní.
V současnosti jsme jedním z mála dopravních podniků, který má dostatek řidičů. Myslím, že je to hlavně vedením firmy včetně odborů, platovými podmínkami a řadou benefitů.

Jaké vnímáte rozdíly oproti době, kdy jste s autoškolou začínal?
Na začátku jsme roky v autoškole jezdili autobusem bez pedálů pro instruktora, než se nám podařilo sehnat výrobce, který by je namontoval. Hned první jízdu s novými pedály se mnou řidič vjel skoro do Avie před námi. Kdyby se montování pedálů o den odložilo, už bychom tu pravděpodobně ani jeden nebyli.
U vozů došlo k neskutečnému pokroku. Když jsem nastupoval, jezdili jsme ještě v RTOčku, za které se zapřahávaly i vleky, ŠMce, tramvajích T1 atd., které už dnes lidé obdivují jako historické vozy. Dnešní vozy poskytují nesrovnatelný komfort a bezpečnost pro řidiče i cestující. Klimatizace, hlášení zastávek, vysílačky, kamery a mnoho dalšího.
Na druhou stranu s námi dnes jezdí třikrát více cestujících a mnohokrát horší je dnešní provoz, je nutná neustálá pozornost. Nechápu současný trend zužování vozovek nebo ostrůvků uprostřed silnic, oboje mi přijde nebezpečné. Naopak mi u nás chybí semafory s odpočtem času do změny a lepší značení vozovek.
Rozdíl vidím také u mladé generace, která o řízení nemá zájem. Já si myslím, že řidičák na osobák by měl být součástí celkového vzdělávání.

Co si myslíte o ženách za volantem?
Myslím, že pokud je žena šikovná, řídí lépe než chlap. Mám zkušenost, že po roce za volantem jsou muži zbytečně sebevědomí a snaží se různé věci „očůrávat“. Dámy většinou řídí celý život tak, jak jsme je to naučili, jsou zodpovědnější. V kurzech nám pravidelně dopadají nejlépe. Takže za mě ženy za volant určitě patří, nejen v hromadné dopravě.

Čím jste chtěl být jako malý?
Popelář a potom autobusák, takže jsem si jeden sen splnil. Když jsem byl starší, tak jsem se chtěl s potápěním dostat k československé námořní plavbě, kam mě bohužel s vystudovanou „pajdou“ nevzali, musel bych mít titul ze strojní VŠ.

Jak nejraději odpočíváte?
Pod vodou. I když nejsem u moře, rád se ponořím ve svém bazénu a tam v tichu odpočívám. Nezvoní vám tam telefon, nic neslyšíte, prostě klid.
V době, kdy jsme toho měli v práci opravdu hodně, například když se museli všichni trolejbusáci v krátké době přeškolit na „céčko“ a po několika letech i na „déčko“, jsem v autě trvale vozil neopren a láhev. Když jsem potřeboval vypnout, šel jsem na chvíli kamkoliv pod vodu (Bolevák, Lomeček, Mrákov).