Dopravní specialista

Věděl jste už od dětství, že vás bude lákat doprava?

Samozřejmě, úplně od malička. Naši říkali (to si teda nepamatuju), že mě jednou na Mikuláše táta nesl ještě v náručí. Někde jsme potkali holky převlečené za čerty a ty hned běžely k nám, protože malé mimčo. Jenže já jsem si jich vůbec nevšímal, protože zrovna okolo projela tramvaj. A já pořád jen: „Hele, tramvaj!“.  Tramvaje jsem měl odmalička pořád před očima. Z okna pokojíčku jsem koukal přímo na trať, takže když jsem se měl učit, mamka mi radši zatahovala žaluzie, abych místo učení pořád nesledoval tramvaje.

Byly pro vás tramvaje vždycky číslo jedna?

Tramvaj je pro mě prostě nejvíc. Je to velký kus železa, je to elektrické, technické a zajímavé. Autobusy mi nikdy nebyly tak blízké, elektrická doprava mě vždycky přitahovala víc. Lákaly mě i vlaky, ale tramvaje jsem měl jako Plzeňák nejvíc na očích.

Zajímal jste se o ně už jako dítě víc do hloubky?

Zajímal. Jako malý jsem samozřejmě ještě nevěděl přesné typy vozů, ale měl jsem je pojmenované po svém. Třeba první nízkopodlažní tramvaji Astra jsem říkal „Ájovka“, protože můj bratr Aleš je na vozíčku a pro mě to byla tramvaj, kterou mohl konečně cestovat i on.

Studoval jste dopravu?

Právě že ne. Všichni si často myslí, že mám dopravní školu, ale já jsem vystudoval strojárnu, obor mechatronika, a vysokou školu jsem měl zaměřenou na elektro. Táhlo mě to k technice a zároveň k provozu, proto se to nakonec dobře propojilo.

Kdy jste si poprvé splnil sen řídit tramvaj?

Čekal jsem na to vlastně hned od chvíle, kdy jsem mohl. Chtěl jsem jezdit brigádně už při studiu, ale dlouho to vypadalo, že to nepůjde. Pořád jsem se přes známé ptal, jestli už by to nešlo. Zlom přišel při jedné historické jízdě, kde jsem se jako obvykle pohyboval kolem tramvají. Jeden kolega se mě zeptal, kdy už konečně přijdu jezdit. Řekl jsem, že chci, ale že mi bylo řečeno, že to nejde. On se zeptal dál a najednou to šlo. Tak jsem se dostal k řízení tramvaje.

Pamatujete si první chvíli za řídicím pultem?

Pamatuju si ji přesně. V kurzu jsme měli nejdřív teorii, procházeli jsme si různé typy tramvají, podvozky a techniku. Poslední den jsme se jeli seznámit s tratí. Když jsme se vrátili do vozovny, instruktor mi řekl: „Hynku, sedni si a zavezeš to.“ Poprvé jsem tedy řídil tramvaj při zavážení do vozovny. Byla to tramvaj číslo 362, Inka. Na to se nezapomíná.

Jaká byla vaše cesta od řidiče k výpravčímu?

Nejdřív jsem jezdil brigádně, potom jsem nastoupil jako řidič tramvaje nastálo. Bylo to v době covidu, kdy jsem dokončil bakaláře a navazující studium mi v dálkové podobě úplně nevyhovovalo. Chtěl jsem pracovat a nezůstat v prázdném období.

Hned první den mi kolega z výpravny psal přivítání a zároveň naznačil, že doufá, že se brzy potkáme i jinde než jen na trati. Během několika týdnů přišla nabídka, jestli bych nechtěl zaskakovat ve výpravně. Nejdřív jsem se zacvičoval na vozmistra, potom na výpravčího. Šlo to poměrně rychle.

Zažil jste ještě starou vozovnu. Jak velký rozdíl je ta nová?

Velký. Jako řidič jsem zažil ještě úplně starou vozovnu v provozu, jako výpravčí jsem ji zažil hlavně v době rekonstrukce. To bylo náročné. Pohyby tramvají nebyly standardní, muselo se couvat, veškeré výhybky se přestavovaly ručně a výpravčí musel velmi hlídat, aby se tramvaje navzájem nezablokovaly.

Dnes je to pro řidiče pohodlnější a bezpečnější. Nemusí ručně přehazovat výhybky, systém jim více pomáhá a celkově je provoz přehlednější.

Řídíte tramvaj ještě dnes?

Ano, snažím se řídit pravidelně. Je potřeba si udržovat praxi, protože provoz se pořád mění. Přicházejí výluky, nová opatření, někde se něco postaví, jinde změní. Řidič musí minimálně jednou za čtyři měsíce tramvaj řídit, jinak by musel znovu do kurzu. Já se snažím řídit ideálně každý měsíc, často i častěji.

Kromě běžných linek se účastním také zkušebních jízd, například v rámci antikolizního systému. A velkou radost mám z toho, že mohu občas řídit i historické vozy. To je pro mě obrovská pocta.

Máte mezi tramvajemi nějakou oblíbenou?

Každý typ tramvaje je trochu jiný. Z provozních vozů jsem měl rád K3R, které se už vyřadily. Řada řidičů je neměla příliš v oblibě, protože byly hodně uskákané. Člověk si po směně připadal, jako kdyby skákal na trampolíně. Mně ale vyhovovaly. Měl jsem přehled o celém voze, byl to jeden dlouhý vůz.

Měly ale i svá specifika. Například jen jeden pantograf, takže si řidič musel dávat velký pozor, kde zastaví, aby nezůstal v úseku bez proudu.

Zažil jste při řízení i nějaké netradiční jízdy?

Ano, několikrát jsem řídil party tramvaje, třeba při Majálesu nebo při soukromých akcích studentů. Někteří to měli připravené do posledního detailu. Přivezli si ochranu sedadel, bar z palet, pípy a všechno potřebné vybavení. A musím říct, že akce proběhla v pořádku. Dokonce zvládli tramvaj vyklidit během pár zastávek.

Vezl jsem také děti ze školy na zmrzlinu nebo svatební jízdu. Tyhle objednané jízdy jsou příjemná změna a člověk si z nich odnese spoustu zážitků.

Jak jste se dostal na současnou pozici dopravního specialisty?

Ta možnost se začala objevovat postupně. Účastnil jsem se jedné konference, kde byli lidé z dopravních podniků z Prahy, Brna, Ostravy a dalších měst. Když zjistili, že jsem z provozu a mám technické vzdělání, ptali se mě, proč nejdu na jinou pozici.

Potom se objevila nabídka na místo dopravního specialisty. Nejdřív jsem si říkal, že to nemá cenu, protože v požadavcích bylo dopravní nebo stavební vzdělání, a já mám strojní a elektro. Nakonec mě ale kolegové přesvědčili, abych to zkusil. Přihlášku jsem poslal poslední možný den a od 1. ledna 2024 jsem nastoupil.

Co si má člověk představit pod prací dopravního specialisty?

Je to poměrně široká agenda. Nedělám jednu úzce zaměřenou věc. Hlavní část práce se týká provozních záležitostí a vyjadřování k různým stavbám, uzavírkám a zásahům v blízkosti dráhy nebo tras MHD.

Jako provozovatel dráhy vydáváme stanoviska k tomu, když chce někdo něco stavět, uzavírat nebo provádět práce v blízkosti tramvajové tratě, ale i tam kde je vedena trolejbusová linka. Musím posoudit, jestli stavba nebo uzavírka neomezí provoz, bezpečnost, průjezd tramvají, trolejbusů nebo autobusů. Často k tomu dávám podmínky, které musí žadatel splnit.

Týká se to jen tramvají?

Ne, řeším tramvaje, trolejbusy i autobusy. Tramvaje mám nejblíž, protože jsem z provozu a mohu si některé věci ověřit sám. Když je potřeba zkušební jízda tramvají, domluvím se s výpravnou a jedu si to ověřit.

U autobusů a trolejbusů potřebuji kolegy, kteří mají příslušná oprávnění. Často si například v programu kreslím vlečné křivky autobusů a ověřuji, jestli vozidlo daným místem projede. Jenže výkres od stolu není vždycky realita. Když si nejsem jistý, je lepší vyjet do terénu a zkusit to přímo.

Co všechno musí takové stanovisko obsahovat?

Záleží na konkrétní stavbě. Když se třeba staví dům u trati a má tam být lešení, musím stanovit, že nesmí zasahovat do průjezdného profilu tramvaje. Řeší se také trakční vedení, případné vypnutí troleje, náhradní doprava, dostatek vozů a řidičů nebo návaznost na další opatření.

Nedělám to sám. Spolupracuji s kolegy z technického úseku, projektanty dopravy, horním vedením, vrchní stavbou, správou budov, měnírnami a dalšími středisky. Já pak všechna vyjádření kompletuji a dávám dohromady výsledné stanovisko.

Kolik takových případů řešíte?

Je to různé podle sezóny. Ve stavební sezóně může přijít několik žádostí denně. Někdy jde o jednodušší uzavírku, jindy o velkou projektovou dokumentaci, kterou je potřeba projít napříč firmou.

Do toho přicházejí další úkoly. Například jednání k zabezpečení křižovatek, kde se stala nehoda, nebo práce na traťových rychlostech v rámci antikolizního systému. U tramvajové sítě jsme museli stanovit rychlosti v jednotlivých úsecích a podle normy je přepočítat. Následně se ve spolupráci s technickým úsekem vyvěšovala příslušná návěstidla.

Lidé někdy vnímají výluky tak, že si je dopravní podnik vymyslel. Jak to je ve skutečnosti?

To mě někdy mrzí. Lidé často nadávají, že si dopravní podnik vymyslel výluku nebo že dopravní podnik staví. Ve skutečnosti my nejsme vlastníkem tratí, ty patří městu. Dopravní podnik je mezičlánek mezi městem, investorem, zhotovitelem a cestujícími. Snažíme se hledat řešení, aby stavba mohla proběhnout a zároveň aby byl dopad na cestující a provoz co nejmenší.

Je vaše práce hodně o komunikaci?

Ano. Musím komunikovat s investory, stavbami, úřady i kolegy napříč firmou. Někdy je potřeba vysvětlovat, někdy hledat kompromis a občas i důrazně trvat na podmínkách, které jsou pro bezpečný provoz nutné. Ne vždy je to příjemné, ale bez toho by to nešlo.

Sedí vám současná pozice víc než pravidelné řízení tramvaje?

Ano. Řízení tramvaje mám rád, ale jako hlavní práce pro mě bylo časem příliš monotónní a málo kreativní. V Plzni máme tři tramvajové linky, takže se trasy opakují. Výluky mě bavily, protože přinesly změnu.

Na současné pozici je práce pestřejší. Ověřuji průjezdy autobusů pomocí vlečných křivek, řeším dopravně-inženýrská opatření, uzavírky, značení i podklady pro nové projekty a mnoho dalšího. Pořád se učím nové věci a baví mě, že mohu využít zkušenosti z provozu i technické vzdělání.

Máte nějaké koníčky mimo dopravu?

Ano, i když doprava se do nich často nějak promítne. Tancuji standardní a latinskoamerické tance, ne soutěžně, spíš pro radost. Hraji také na klarinet a saxofon. Teď hlavně na saxofon, protože hraji v tanečním orchestru.

Občas vypomáhám i v příležitostné kapele Šťastra, která hraje dechovky a pochodovky. Je v ní hodně lidí od dopravy, protože vznikla u příležitosti výročí linky Šťáhlavy–Strašice a každoročně hraje ve Strašicích v Muzeu dopravy.

Dá se vás někde slyšet naživo?

Občas ano. S tanečním orchestrem vystupujeme na různých akcích, většinou pod základní uměleckou školou. Nemáme mnoho koncertů, ale občas je období kdy se jich sejde několik v měsíci.  Když se sejde termín a čas, rád si zahraji.

Cestujete rád?

Samozřejmě, hlavně po České republice. Vždycky je co objevovat i na místech, kde už člověk byl. Rád cestuji s někým, nejsem úplně typ, který by se sám sebral a někam odletěl.

S kamarádem máme takovou tradici: jdeme darovat krev a potom jedeme na výlet do města, kde je nějaký zajímavý provoz MHD. Říkáme tomu krevní výlety. Když máme někde známé v dopravním podniku, podaří se nám podívat i do zákulisí, do depa nebo dílen. I z takových výletů si pak člověk odnáší inspiraci do práce.

Máte nějakou vysněnou destinaci?

Chtěl bych se podívat do Lisabonu. Byla by to ideální kombinace dovolené a dopravy. Člověk by si odpočinul u moře a zároveň se podíval na zajímavé tramvajové tratě a vozy. Nemusela by to být čistě dopravácká dovolená, ale určitě by mě tamní provoz zajímal.

Co byste vzkázal někomu, kdo by chtěl v dopravě pracovat?

Ať se toho nebojí. Doprava není jen řízení vozidel, ale obrovské množství profesí kolem. Člověk může začít v provozu a postupně zjistit, kam ho to táhne dál. Mně hodně pomohlo, že jsem si prošel řízením tramvaje a výpravnou. Díky tomu dnes lépe chápu, co jednotlivá rozhodnutí znamenají v praxi.