Pohádka Yetti a trolejbusák

Bylo nebylo, žil byl jeden trolejbusák. Skoro každý den jezdil se svým vozem přidělenou linku z centra města k úpatí velkého pohoří. Trolejbusák na lince znal každý metr trasy a postupem času také všechny pravidelné cestující. Čas plynul, přiblížily se Vánoce, letos poprvé trolejbusák sloužil i na Štědrý den. Časně ráno tedy trolejbusák navlékl svoji sváteční uniformu a usedl za volant. Ve vzduchu poletovaly první sněhové vločky, ulice se pyšnily sváteční výzdobou, a většina obyvatel se už doma pečlivě připravovala na nejkrásnější den v roce.

Sváteční směna trolejbusákovi klidně ubíhala, při jedné z jízd ho na zastávce zaujal zvláštní cestující. Byl to velký chlap, dvoumetrový, svalnatý, ale měl bílé vlasy, vousy, obočí, a i přes bundu bylo patrné, že měl ruce poseté bílými chlupy. Nastoupil, vsoukal se pokorně na zadní sedadla a mlčky koukal z okna. Trolejbusák jej občas kontroloval ve zpětném zrcátku, všiml si, že vystoupil na zastávce u velkého nákupního centra. Když jel trolejbusák z centra zpět, dvoumetrový chlap už na zastávce opět čekal. Tentokrát byl ale obtěžkaný mnoha balíčky s vánočními dárky, tak tak, že je pobral. Na konečné bílý obr vystoupil, udělal pár kroků a zmizel v husté mlze. Trolejbusák šel zkontrolovat trolejbus a našel tam jeden balíček obalený vánočním papírem. Bylo jasné, komu vypadl. „Musím mu ho vrátit“, řekl si trolejbusák a vyběhl z trolejbusu ven do mlhy. Ovšem onen muž byl už pryč. Když se řidič vrátil zpátky k trolejbusu, spatřil kouzelného dědečka, kterého doteď vůbec nepostřehl… jako by byl neviditelný. Dal se s ním do řeči: „Viděl jste také toho divného velkého člověka?", ptá se trolejbusák. „Ano, ano, viděl, byl to sám sněžný muž Yetti!“, odpověděl mu kouzelný dědeček. „Za to, že jsi mne tak pěkně svezl, a že v dnešní sváteční den jezdíš trolejbusem, ti dám moji vizitku, a když budeš potřebovat, zavolej a splním Ti tři přání“, řekl a po těchto slovech zmizel. Trolejbusák si užasle promnul oči, ale palubní počítač už pípáním ohlašoval, že opět musí vyrazit na další jízdu. Balíček si tedy položil na palubní desku, a opět vyrazil brázdit vánočně vyzdobené ulice. Pořád ale přemýšlel o zvláštním obřím cestujícím.

Když svoji sváteční šichtu dojezdil, vzal balíček a chystal se vyrazit na konečnou hledat Yettiho, aby mu vrátil nalezený balíček. Dojel s kolegou trolejbusákem, se kterým se střídal, zpět na konečnou a řekl mu: "Kdybych se do tří dnů nevrátil, vyhlaste po mne pátrání." Hned za trolejbusovou konečnou se tyčilo velké pohoří. Vysoké bylo tak, že na některých vrcholcích celý rok zůstával sníh. Trolejbusák stoupal výš a výš, sněhu přibývalo, on se ale nenechal odradit a dál stoupal a pod paží nesl zapomenutý balíček. Na úzké cestě zasněženým lesem se náhle propadl do sněhu až po kolena. Zpoza stromů se vynořila banda sněhuláků. "Stůj, ruce vzhůru!“ mířili na něho ledovými sněhovými koulemi. „Jsi náš zajatec a půjdeš s námi“, oznámil mu ledově velitel sněhuláků. Trolejbusákovi při pohledu na sněhovou kulatou přesilu, nezbývalo než poslechnout a jít s nimi.

Lesní pěšinou dovedli sněhuláci zajatého řidiče až ke svému sídlu – obřímu ledovému iglú. Každý dotek sněhuláků trolejbusáka mrazil. Jednou z místností iglú bylo také vězení.

Sněhuláci sebrali trolejbusákovi dárkový balíček, strčili ho do žaláře a řekli mu, že zítra proběhne ledový soud. „Co teď budu dělat?“, posteskl si trolejbusák. Najednou zašátral v kapse a našel tam vizitku pohádkového dědečka. Ze skryté náprsní kapsy vyndal svůj mobilní telefon, ten sněhuláci naštěstí neobjevili. K řidičově velké radosti měl mobil i v těchto nehostinných končinách signál. Zmrzlými prsty vyťukal na mobilu číslo, spojil se s dědečkem, vysvětlil mu, co se stalo, a moc ho prosil o pomoc. „To nebude vůbec žádný problém, za pět minut budeš volný“, sdělil mu dědeček a zavěsil. Trolejbusák napjatě čekal, co se bude dít, a za chvíli se dole začal sypat ze stěny sníh a za pár okamžiků viděl dvě chlupaté psí tlapky. A najednou byl uvnitř velký bernardýn se soudkem rumu na krku, který se skrz sněhovou krustu prohrabal dovnitř. Poté co dal trolejbusákovi napít ze soudku, promluvil k němu lidskou řečí: „Následuj mě, přišel jsem Tě vysvobodit“. Po chvilce byli oba venku na sněhové pláni pod hvězdnou noční oblohou. Trolejbusákovi už začínala být trochu zima, protože si nevzal kompletní zimní uniformu, ani boty, které vyfasoval ve skladu.

„Půjdeme se ohřát k Yettimu“, navrhl bernardýn. „No jo, ale sněhuláci mají ten vánoční balíček“, odvětil trolejbusák. „Počkej tady chvilku na mě, já Ti ho přinesu“, řekl Bernardýn a vydal se zpět k iglú, u kterého hlídkovala dvojice sněhuláků. „Co tady pohledáváš?“ obořil se na bernardýna jeden ze sněhuláků. „Přinesl jsem vám rum, na zahřátí. Služba je dlouhá…“, řekl bernardýn a sundal si packami soudek z krku. Sněhuláci se na soudek lačně vrhli, všechno vypili, a v mžiku tvrdě usnuli. Bernardýn vzal balíček opatrně do tlamy a běžel zpátky za trolejbusákem. Když byl zpátky, povídá: „Yetti bydlí v jeskyním městečku hluboko ve skále. Skalní brána je však zavřená, heslo pro otevření zná pouze Yetti, který ve městečku dělá starostu“, vysvětluje trolejbusákovi bernardýn. „Ale neboj… znám tajnou cestu, jak se do městečka dostat.“ Kousek odběhl, začal předními tlapkami hrabat ve sněhu a za chvíli se prohrabal k dávnému tajnému tunelu, který ústí kousek vedle náměstíčka, které leželo uprostřed Yettiho města. Trolejbusák lezl tunelem skrčený po čtyřech tunelem, ale postupovali rychle a za chvíli se ocitli u náměstíčka. Opatrně z úkrytu vykoukli k náměstí.

Uprostřed zasněženého náměstí stál nádherně ozdobený vánoční stromeček. Kolem něho byli shromáždění všichni obyvatelé Yettiho městečka a právě si rozdávali vánoční dárky. Každoročně to ve městě byla nejvýznamnější událost, na kterou se všichni obyvatelé moc těšili. Yetti si na tuto sváteční příležitost schovával speciální vánoční čepičku. Všichni měšťané zpívali koledy, společně se navečeřeli a těšili se na rozdávání vánočních dárků. Všichni na náměstí postupně dostali dárek…všichni, až na jednu malou holčičku, která do poslední chvíle čekala, ale stále nic nedostala. Yetti marně pátral pod vánočním stromečkem, odhrnoval sněhové závěje, dárek pod stromečkem prostě nebyl. „Přece jsem koupil v obchodu dárky všem, vždyť jsem to dvakrát kontroloval podle seznamu“, mručí si pro sebe Yetti. Pohled na Yettiho ve vánoční čepici zoufale hledajícího pod vánočním stromečkem však holčičku neuklidňoval a tak spustila v usilovný pláč.

Trolejbusák s bernardýnem se na sebe podívali, holčičky jim bylo velmi líto, trolejbusák tak vykročil ke shromáždění měšťanů u vánočního stromu. Trolejbusák přijde ke zmatenému Yettimu, v ruce zapomenutý vánoční balíček, a zeptá se jej: „Nehledáš náhodou toto?“. Místo poděkování se na něj Yetti oboří. „Jak si se sem dostal ty bídný člověčí červe?“ „No… kdybys nebyl roztržitý, tak bych tu nebyl. Dnes dopoledne jsem Tě vezl trolejbusem a ty jsi tam zapomněl tento balíček. Říkal jsem si, že bys ho rád měl zpět: “ odvětil trochu rozladěně řidič. Yetti se zastyděl, trolejbusákovi upřímně poděkoval, vzal si od trolejbusáka dáreček a předal ho holčičce. V tom okamžiku se jí oči rozjasnily, pláč utichl a holčička se rychle pustila do rozbalování. V balíčku se skrývala velká mrkací panenka. Toho večera byla holčička zdaleka nejšťastnější v celém městečku.

Potom se Yetti omluvil trolejbusákovi, že na něho tak zhurta vyjel: „Nesmíš se mi divit, že se skrýváme… Ani ne tak před lidmi, ale před bandou zlých sněhuláků, kteří chtějí ovládnout zdejší hory i naše městečko. Než sem sněhuláci přišli, vždycky tady v horách vládl klid a mír,“ pokračoval dál Yetti. „Co bych za to dal, kdyby nám někdo uměl pomoci,“ posteskl si Yetti. „Myslím, že Vám dokážu pomoci,“ řekl trolejbusák. Vylovil z kapsy mobil, vytočil číslo na kouzelného dědečka a vyslovil druhé přání. „Chtěl bych tady mít svůj trolejbus“, řekl dědečkovi. „To nebude žádný problém, jdi se podívat před jeskyni“, ozvalo se z mobilu. Yetti svojí čipovou kartou otevřel skálu a tam stál nablýskaný bateriový Solaris a navíc uvnitř seděla skupinka šoutoušů, které dědeček zmobilizoval, aby přišli trolejbusákovi na pomoc. No jo, ale cesta byla zavátá sněhem a trolejbus seděl ve sněhové peřině. Kola by v hlubokém sněhu jen prokluzovala a trolejbus by se bořil níž a níž. Yetti proto sedl do komunální sněhové rolby s velkou radlicí a pustil se do práce. Za chvíli byl sníh ze silnice odklizen a trolejbus se vydal na cestu ke sněhulákům. Šotouši si vše poctivě nafotili, a aby jim cesta pěkně ubíhala, pustil jim trolejbusák z rádia známý hit: „Já jsem šotouš, kdo je víc? Bylo rito, už je pryč? Já chci ještě jednůůůů… důba - důba -důůůů“. Osazenstvo celého vozu si píseň prozpěvovalo a cesta jim rychle utekla.

Trolejbus zastavil před obřím iglú. Ještě se tu válela sněhuláčí hlídka zmožená obsahem soudku od bernardýna. Přijíždějící nezvané hosty však nepřehlédli jiní sněhuláci, kteří za chviličku zasypali trolejbus sprškou sněhových koulí. To ale neměli dělat, přicházející sněhuláci fotografujícím šotoušům narušili kompozici. A protože šotouši nejsou také žádní slabí čajíčci, s výkřiky „Tys mi vlez do fotky!“ nebo „Kurník šopa to je výhas!“ odložili svoje fotoaparáty a pustili se do koulovačky se sněhuláky. Rychle tvořenými ledovými koulemi sněhulákům z hlav sráželi kastroly. To nemotorné uskupení sněhových koulí rozčilovalo tak, že začali silně vztekle mručet. Když to uslyšel vrchní sněhulák, vztekle se vypotácel ven podívat se, co se to děje. Rozhlédl se a pochopil situaci. Nebývale rychle se vyřítil na trolejbusáka, který se před ním jen tak tak stihl zavřít do své velké kabiny. Uzavřel i svoji polovinu dveří, a tak na něj sněhulák marně koukal přes skleněnou výplň. Sněhuláka zpomalilo i to, že do přední poloviny dveří se nevešel, a tak musel nastoupit prostředními dveřmi. Jakmile byl sněhulák v trolejbusu, trolejbusák rychle zavřel všechny dveře a pustil na plné pecky topení. Sněhulák se v mžiku začal potit. Potil se, potil a za chvíli z něho zbyla na podlaze louže vody.

Když ostatní sněhuláci viděli, že z jejich „neohroženého“ slovutného panovníka zbyla jen kaluž, v boji přestali. Nevěděli, co si bez velitele počít, a tak kapitulovali. Část sněhuláků se teplem, které sálalo z trolejbusu, ještě rozpustila. Zbytek se šotoušům vzdal. Jeden ze sněhuláků rychle přinesl bílou vlajku, kterou mával na znak, že jsou poraženi. Šotouši radostně zakřičeli: „Hurá, vyhráli jsme, už si to můžeme v klidu vyfotit.“ Po rozpuštěných sněhulácích posbírali uhlíky, ze kterých měli sněhuláci udělány oči, pusu a knoflíky a dali je trolejbusákovi se slovy: „Budou se ještě hodit, až sjedeš ty, co máš v bidlech, v noci určitě bude námraza“. Poté, co trolejbusák vytřel hadrem podlahu, nastoupili všichni do trolejbusu a vydali se zpátky za Yettim. Trolejbusák jel pomalu, před trolejbusem spořádaně pochodovali zajatí sněhuláci a na jejich morálku dohlížel bernardýn.

Když dojeli před jeskyni, skála se ihned otevřela, protože Yetti vše sledoval na kamerách, které má rozmístěny po celých horách. Sněhuláci pokorně vstoupili dovnitř, trolejbus je úzkou branou opatrně následoval, a jen co projel, se skála opět tiše zavřela. Dojeli na náměstí Yettiho městečka. „Úkol splněn“, zahlásil trolejbusák, „navíc ti vezu pár sněhuláků na pomocné technické práce“. Slíbili, že už budou hodní. Yetti se na ně přísně podíval: „No… to bych jim radil. Jinak tu mám teplomety, co s nimi rychle zatočí.“ Jinak byl ale Yetti štěstím bez sebe a zeptal se: „Jak se Ti, řidiči, mohu odvděčit?“. Jenže trolejbusák byl skromný a nic nechtěl.

V tom se před ním jako zázrakem objevila sličná dívka se soudkem od rumu na krku a trolejbusák z ní nemohl spustit oči. Trolejbusák přítelkyni ani děti neměl, a tak se na první pohled do dívky zamiloval. Ano, okouzlující slečna byla hlavním sněhulákem začarována do podoby psa. „Ráda jsem chodila do hor na běžky, ale jednou mě sněhuláci zajali a začarovali.“ Rozpuštěním hlavního sněhuláka se i moje kletba zrušila, jsi můj zachránce, vysvobodil jsi mne. Trolejbusák jí trochu stydlivě vyznal lásku a požádal ruku. „Ano, ty můj zachránče“ a hned mu dala sladkou pusu. Trolejbusák se otočil na Yettiho a praví: „Nakonec bych na Tebe přeci jen měl jedno přání… mohl bys nám vystrojit svatbu?" „Co jsem slíbil, to platí. Vystrojím Ti svatbu, jakou ještě žádný člověk neměl, a osobně Vás oddám“. „Ale já nemám svatební šaty, jsem tady pouze v lyžařské kombinéze. Ty to máš snadné, k uniformě si jen vezmeš kravatu, ale co já", posmutněle prohlásila dívka. „Ale miláčku, to nebude žádný problém", řekl trolejbusák, vylovil mobil a vytočil známé číslo. Kouzelný dědeček mu řekl: „Jdi se podívat do trolejbusu.“ Na sedačce řidiče byl úhledný balíček. Byly v něm nádherné dámské svatební šaty. Dívka si je vzala na sebe a svatba mohla začít. Jako svatební pochod si vybrali známou písničku „Dej mi pusu, dej mi pusu na konečné trolejbusu, tjá da dá da da“. Jeden šotouš a jeden měšťan ze skalního města šli snoubencům za svědky. Jedlo se, pilo a hodovalo a celá svatba se protáhla přes celé vánoční svátky. Ostatní šotouši měli „žně“, celou svatbu poctivě nafotili. „Trolejbus v zasněženém Yettiho městečku, to jen tak někdo nemá“, radovali se.

Všechno ale pomalu a jistě končí, a tak 27. 12. ráno Yetti protáhl silnici sněhovou rolbou, aby odhrabal sníh, odklízet sníh mu pomáhali i sněhuláci oblečení do slušivých reflexních vest, které Yettimu trolejbusák daroval. Svatebčané nastoupili do trolejbusu a vyrazili na cestu zpět do světa lidí. Bylo to jen tak tak, protože se jelo na bateriový pohon a baterie se postupně vybíjela. Naštěstí ale cesta byla z kopce, a tak trolejbus mohl svoji energii i vracet do baterie. Opatrně sjeli celou úzkou cestu zpět k trolejbusové konečné, kde to vše začalo. Když dojeli na konečnou, už svítila žlutá kontrolka, protože kapacita baterií byla pouze na 5 %. To jim však nevadilo, protože byli už pod trolejemi, šotouši rychle nahodili bidla a vyrazili do vozovny a domů. Po čase se trolejbusákovi a jeho nevěstě narodily dvě děti, ty byly navíc nezvykle otužilé a nadané na zimní sporty. Všichni žili šťastně a spokojeně…

Jen šotouši byli po návratu do svých domovů nemile překvapení. Když se chtěli svými fotografiemi pochlubit ostatním, zjistili, že jejich digitální karty byly prázdné. Z hor nezbyla jediná fotka. Rovněž trolejbusák se snažil několikrát dovolat kouzelnému dědečkovi, aby mu za vše poděkoval, ale v telefonu se ozývalo: „Omlouváme se, ale volané číslo neexistuje.“ Byla to jen náhoda nebo snad nějaké Yettiho kouzlo? Několik výprav šotoušů se snažilo v horách opět najít Yettiho a jeho městečko, ale jako by se po nich slehla zem a už ho nikdy nikdo neviděl. Mezi šotouši se však dodnes živě traduje, kudy trolejbus v horách jel, kde přesně jej fotili, i jak přemohli sněhuláky. Když se po návratu snažili dílenští ve vozovně vyčíst diagnostiku bateriového trolejbusu, pro tyto tři vánoční dny neobsahovala vůbec žádná data, jako by ji někdo očaroval. Naopak ale v jedné z přihrádek v řidičově kabině našli plno uhlíků, některé dokonce jako by měly tvar knoflíků sněhuláků. Tak že by to vše přeci byla pravda… kdo ví?

A tak zazvonil zvonek a pohádky je konec…

Autor: Milan Šnajdr